Gladiator race 2015

Ahoj ahoj,

jak jste někteří možná už viděli na Facebooku či Instagramu, zúčastnila jsem se tuto neděli závodu Gladiator race.

Účast mě lákala již dlouho, ale nikdy jsem si dostatečně nevěřila a nesebrala dost odvahy. Když ale někdy v březnu přišla Monča s tím, že by to hrozně ráda zkusila, po chvilce skepticismu a nedůvěry sama v sebe jsem se nechala přemluvit a přihlásily jsme se, společně ještě s Hanďou, Terkou a pár chlapy a vytvořili jsme fenomenální "Tým Záďa" (název je přezdívka Jirky ala leadera našeho týmu :D).

Rozhodnutí se přihlásit jsem litovala. Dost. Nejvíc cestou do Holic v autě. Ale na druhou stranu jsem se i těšila a nemohla se dočkat, že vyzkouším zase něco úplně nového.

Po příjezdu na místo a úspěšném nalezení parkoviště nastal první problém, a to ten, jak si dopravit na místo určení věci a v čem vlastně závod běžet. Původní plán dlouhá trička a tepláky jsme vyměnily za tílka a legíny a zkoumaly způsob, jak co nejpevněji připoutat boty k noze, aby nezůstaly někde v bahně. Výhoda mít volné dírky na tkaničky u kotníků. Já je samozřejmě jediná neměla. Problém s dopravením věcí byl vyřešen tím, že vezmeme jednu tašku. Volba padla dobře, nabídla jsem se dobrovolně na mojí velkou sportovní. Takže jsem pak táhla na rameni asi 20kg. :D

Po registraci, radosti z čelenek kterou jsem samozřejmě jediná v průběhu závodu ztratila a několikerém připínání startovních čísel (aneb "vezmu si tílko .." po připnutí čísla - "anebo ne, vezmu si tričko..") a nafocení několika selfíček byl už pomalu čas přesunout se na start. Následovalo rychlé dynamické protažení a pak už jsme se zařadily do fronty závodníků čekajících na start. Pocity byly dost smíšené. Panika, nadšení, strach, radost ..

Protahovačka

První běžela Monča. Po chvilce za ní já. První překážka ala zvednutí štěněte toho od piva samozřejmě na pohodu, ale pak přišel největší strašák - přeskok ohně. Naštěstí zrovna moc nehořel, takže jsem ani moc vyskočit nemusela. :D Pak jsem musela sprintnout abych doběhla Monču a zbytek závodu jsme běžely celý spolu. A o to víc jsme si to užily.

Přeběhly jsme lávku  asi metr nad zemí mě to připadalo jako deset metrů, proběhly se s policejní vestou na zádech, prošly první troškou bahna a zamířily do lesa. Tam byla spousta překážek v podobě kopečků, klouzajících bahenných srázů, ale pořád pohoda. Po chvíli jsme došly k prvnímu problému - asi dva metry vysoká dřevěná deska, kterou bylo nutné přelézt. Nejprve jsem s pomocí nějakého pána vyhodila Monču a pán pak pomohl i mě. Bez pomoci ochotných a hodných lidí bych pravděpodobně závod ani nedokončila, protože těmhle překážkám se nedalo vyhnout ani 20ti angličáky. Solidarity a pomoci všech účastníků si moc cením. :)

Už se valímeee :D

Nepříjemné překvápko také přišlo o kousek dál, kde bylo úkolem přelézt pneumatiky. Vzala jsem to po kraji, abych nezůstala ve frontě uprostřed, a zničehonic jsem cítila bodavou bolest na ruce. Podívala jsem se a na ruce jsem měla asi 10 krvácejících míst, po prozkoumání pneumatiky jsem zjistila, že byla opatřená jakýmsi železným drátkem s výběžky připomínajícími špendlíky. Great. :D (zpětně jsem zjistila, že jsem nebyla jediná, a pneumatika se tam dostala nedopatřením - samozřejmě to nebyla promyšlená součást plánu, jak závodníky zničit :D) Myslela jsem si, že mě ruka bude celou dobu pálit, ale po chvíli, kdy jsem se brodila bahnem až po krk, jsem na to zapomněla a naopak mi to dodalo kuráž a vyplavené stresové hormony mi dovolily v závodu pokračovat a nebýt moc vyčerpaná.
Na Monču taky čekalo překvapení v podobě odlepených podrážek u obou bot. Po chvilce běhu s částečně rozlepenými botami se s naštvaným výrazem zastavila, podrážky utrhla a běžela bez nich. :D

Velký šok byl taky skok do vody. Věděla jsem o něm, ale pořád mi to tak nějak nedocházelo. Když jsem tam pak stála a měla se chytit lana, rozeběhnout a skočit na Tarzana do vody, fakt se mi do toho nechtělo. Ale prostě jsem to udělala. A málem jsem dostala infarkt. :D Voda ledová jako prase a ještě jsme v ní museli obeplavat bojku a podplavat jinou překážku, takže ponořit i hlavu. Ale aspoň jsme se umyli.

Teda .. umyli na chvíli. Asi po dvou minutách jsme došly k nejdelší bahnité zátoce celého závodu, kterou jsme se brodily alespoň pět minut a po pás. Součástí byly i kořeny okolních stromů, které nám párkrát znepříjemnily situaci tím, že jsme se za ně zasekly nohou.

Ručkování, u kterého jsme si myslely, že máme angličáky tak nějak jisté, jsme s vzájemnou pomocí daly levou zadní.
Angličáky jsme skákaly jen jednou - u hodu oštěpem, který jsme ani jedna nedaly. Nečekaně. :D

A překážka, které jsem se oprávněně bála, že jí nezvládnu - 3 metry vysoký kontejner, na který jsem měla nějak vylézt - byla skoro na konci. Ač jsem moc vyčerpaná nebyla, díky svým klouzajícím botám fakt bezva nápad si vzít boty, co se kloužou i na podlaze ve fitku obaleným bahnem jsem se tam zaboha nemohla vyškrábat. Naštěstí si zase povšiml hodný silný muž který už byl nahoře a vytáhl mě. :D

Poslední překážka byla super - klouzačka. Nebýt toho, že jste se sklouzli do díry plné bahna, byla by opravdu moc fajn. :D

Ona super klouzačka :D

Do cíle jsme se dohrabaly po hodině a 26ti minutách. A to jsme na sebe hodně velkou část cesty čekaly nebo se zasekly za někým. Tento rok to bylo jen na zkoušku a za cílem užít si to a přežít, příště už zkusíme závodit i o nějaký čas! :)

Byl jste také někdo na Gladiatorovi? Nebo se chystáte/jezdíte na nějaké podobné závody?

FACEBOOK / INSTAGRAM